Co je to homeopatie?

Ve vyspělých státech světa představuje homeopatie nejrozšířenější obor takzvané „alternativní“ medicíny. Zjednodušeně by se dalo též říci, že homeopatie je přírodní léčebná metoda. Přírodní zejména proto, že působení homeopatických přípravků podporuje přirozené hojivé a zdraví obnovující procesy, působí tedy v souladu s přírodou. Druhým důvodem, proč lze homeopatii označit za přírodní léčebnou metodu, je skutečnost, že téměř všechny látky, ze kterých se homeopatika připravují, lze nalézt ve volné přírodě. Jsou to zejména různé rostliny, minerály, kovy a v neposlední řadě i někteří živočichové a živočišné produkty. Do této skupiny patří homeopatika připravovaná z různých druhů hmyzu a dalších členovců, mléka některých savců a řada dalších látek živočišného původu, včetně inkoustu, který vypouští do mořské vody sépie, je-li pronásledována. Velmi významnou skupinu výchozích látek pro přípravu homeopatik představují též živočišné jedy, zejména jed včelí a jedy různých druhů hadů.

Homeopatie je metodou opírající se o vědecký experiment, pozorování a statistické vyhodnocování výsledků pokusů. Homeopatie je však mnohem víc než „nějaká další“ alternativní léčebná metoda, jedna z mnohých. Co tedy je homeopatie? Na jakých principech stojí a jak nejlépe vystihnout podstatu této metody?

Existuje řada více či méně výstižných a přesných definic a podnětných výroků. Takto například promluvil o homeopatii Mahátma Gándhí: „Homeopatie je nejmodernější a nejpromyšlenější metodou, jak lze léčit nemocné, ekonomicky a nenásilně. Vláda naší země bude tuto metodu plně podporovat. Stejně jako můj princip nenásilí nemůže nikdy ztroskotat, ani homeopatie nikdy nezklame. Stoupenci homeopatie však v důsledku nesprávné aplikace homeopatických principů selhat mohou. Doktor Hahnemann¹ měl geniálního ducha a vyvinul metodu, která nemá při záchraně lidského života hranic. Skláním se v úctě před jeho znalostmi a obrovským humanitárním dílem, které vytvořil.“ (Z projevu proneseného 30. srpna 1936).

Pochopit podstatu homeopatie není nikterak obtížné, jen je nutné dokázat se oprostit od zažitého chápání světa jako hmoty, kromě které již nic jiného neexistuje. Na druhé straně je třeba vyvarovat se druhého extrému, totiž nahlížet na homeopatii jako na metodu, která stojí mimo rámec vědecky vysvětlitelných jevů a léčebných postupů. Je načase, aby se homeopatii dostalo plné a fundované vědecké pozornosti, ne však s předem vytčeným cílem tuto metodu zpochybnit a stigmatizovat puncem šarlatánství, jak můžeme čas od času zaznamenat i dnes². Je-li totiž předem stanoveno, k jakému závěru je třeba dojít, pak pochopitelně dochází k selektivnímu výběru údajů a příkladů, které předem vytyčené závěry podporují, a k manipulaci nebo úplnému ignorování „nepohodlných“ výsledků. Při seriózním zkoumání homeopatie bude třeba připravit se i na zkušenost známou z jiných vědních oborů: s prohlubujícími se znalostmi budou vyvstávat nové a nové nezodpovězené otázky. Tato kniha si rozhodně neklade za cíl poskytnout ve všech případech vyčerpávající odpovědi, vždyť řada otázek nebyla doposud ani položena. V současné době se jeví jako důležitější nabídnout široké veřejnosti utříděné a prakticky použitelné informace, které jsou o tomto léčebném systému již známy, avšak jsou často formulovány málo srozumitelným jazykem. Tím, že se veřejnost seznámí s podstatou homeopatie a porozumí jejím principům, budou také nejlépe rozptýleny pochybnosti a obavy vedoucí k neopodstatněnému odmítání této léčebné metody. Je navíc velmi pravděpodobné, a praxe předních homeopatů to potvrzuje, že možnosti homeopatie vysoce přesahují její doposud běžně využívaný rámec. Ale i při léčbě běžných onemocnění a diagnóz dokládají výsledky homeopatické léčby jednoznačně přednosti tohoto postupu. Je tedy žádoucí, aby se homeopatie stala zcela rovnoprávnou a běžně využívanou alternativou alopatické medicíny. Otázku významu a postavení homeopatie však nelze formulovat slovy „buď a nebo“, tedy „buď alopatie, nebo homeopatie“, nýbrž je třeba soustředit se na nalezení jejího optimálního místa v rámci existujícího komplexu léčebných postupů. Homeopatie by však měla být využívána v těch případech, kdy ve srovnání s medikamentózní léčbou dosahuje výsledků lepších, nebo přinejmenším rovnocenných.

Je známou skutečností, že homeopatika jsou tím účinnější, čím nižší je v nich obsah výchozí látky, ze které jsou připraveny. Nejúčinnější jsou potom ta „ředění“, která již neobsahují vůbec žádnou účinnou látku. Zde se ovšem dostává homeopatie do konfliktu s každodenní zkušeností, která praví, že pro slanější polévku potřebujeme více soli, pro ostřejší guláš více papriky a pro dosažení silnějšího účinku léku jeho vyšší dávku. Jaký tedy div, že opačné tvrzení naráží na rozpaky, nedůvěru a zcela pochopitelně i odpor jak u odborníků, tak i laické veřejnosti. Současné snahy vysvětlit účinnost homeopatických přípravků nejsou vždy přesvědčivé. Za úplně nešťastnou je pak nutno označit teorii nekonečně malých (infitezimálních) množství účinných látek, která údajně zůstávají v homeopatiku přítomna i přes mnohonásobně opakovaná ředění a mají být důvodem účinnosti přípravku. Takové vysvětlení musí nutně působit na majitele zdravého rozumu poněkud „podezřele“. Proto ani nemůže být překvapením, že se současná lékařská věda, je-li jí nabídnuto vysvětlení účinnosti homeopatik pomocí teorie infitezimálních dávek, tváří značně rozpačitě. Medicína přiznává homeopatiku v nejlepším případě pouze jakýsi placebo efekt, tedy léčebný účinek založený na víře nemocného, že je mu podáván skutečně účinný lék. O jiném způsobu účinku nemůže být z pohledu školské medicíny ani řeči. Lze však vůbec dokázat opak? Je možno opravdu objektivně prokázat působení přípravků, které neobsahují vůbec žádnou účinnou látku? A pakliže ano, lze nějak teoreticky a přitom i důvěryhodně zdůvodnit, proč tomu tak je? Ano, lze; a vysvětlení je navíc docela prosté. Jenže nelze vše odbýt jednou nebo dvěma větami, a už vůbec ne bez toho, aniž bychom si nejprve přiblížili, jak se vlastně homeopatika připravují. Právě v přípravě homeopatických léků se skrývá klíč k jejich účinnosti. Neméně důležité bude též začít jasně rozlišovat mezi pojmy informace a nosič informace a přestat klást mezi tyto dva zcela odlišné pojmy významové rovnítko.

Obraťme však nejprve pozornost k pojmům léčivá informace a léčivá síla. Homeopatie využívá k uzdravování pacientů právě léčivých sil, které jsou obsaženy jak v přírodninách, tak i v člověkem připravených jednoduchých chemických sloučeninách. Přírodní léčivé síly využívají pochopitelně i jiné systémy, například fytoterapie při léčení bylinnými tinkturami a čaji a nebo v západoevropských státech velmi oblíbené Bachovy³ květové esence. I současný výzkum předních farmaceutických koncernů upírá stále větší pozornost k přírodě ve snaze využít existující zdroje a ušetřit si namáhavou a ne vždy úspěšnou cestu laboratorních příprav nových účinných látek. To, co však činí homeopatii zcela unikátní, je především fakt, že léčivé síly přírodních substancí jsou v homeopatickém přípravku k dispozici v nesrovnatelně účinnější a čistší formě než v původních surovinách, a to právě díky zvláštnímu postupu přípravy těchto léků. Současně jsou vyloučeny veškeré vedlejší účinky, které jsou hlavní nevýhodou nejen většiny průmyslově vyráběných alopatických přípravků, nýbrž i léčivých bylin a řady dalších přírodních látek, jejichž neúměrné používání může, podobně jako u chemicky vyráběných medikamentů, vyvolat řadu nepříznivých vedlejších účinků i závažné zdravotní komplikace. Příkladem škodlivého působení přírodních látek může být nadměrný konzum heřmánkového čaje, odvaru z květů podběle lékařského a v neposlední řadě i používání propolisu, látky, kterou produkují včely jako tmel, jímž utěsňují štěrbiny v úle. Propolis, je-li používán vnitřně, dokáže celkem spolehlivě zlikvidovat užitečnou střevní mikroflóru a tak nejen oslabit imunitní systém, nýbrž i omezit či úplně zastavit tvorbu vitamínu K2, nezbytného pro biosyntézu protrombinu, jehož nedostatek vede k omezení srážlivosti krve a chorobné krvácivosti.

Homeopatika nejsou rozhodně žádné „silně zředěné“ roztoky přírodních látek ani jakési „otisky“ těchto substancí ve vodě, jak se domnívá většina laické veřejnosti. V homeopatickém přípravku se sice ve většině případů nenachází vůbec žádná účinná látka, a pokud ano, tak jen ve stopových, zcela zanedbatelných množstvích. Homeopatikum však obsahuje něco kvalitativně odlišného, totiž čistou léčivou informaci uvolněnou z původní hrubohmotné substance. Tím, že je tato léčivá síla (informace) v průběhu přípravy homeopatického léku takříkajíc osvobozena z „materiálního zajetí“ původní hmoty, například květů či kořenů rostliny, stává se daleko více způsobilou k léčení. Homeopatika tedy léčí pomocí informací, chcete-li léčivých sil, uvolněných z přírodnin a frekvenčně přizpůsobených pro léčivé působení. Toto na první pohled odvážné tvrzení lze dnes již experimentálně a na vědecké bázi doložit. Díky moderním přístrojům schopným měřit magnetické rezonance a pořizovat snímky metodou takzvané Kirlianovy fotografie bylo jednoznačně prokázáno, že homeopatický přípravek skutečně nese specifickou informaci, což se projevuje měřitelnými oscilacemi a auru připomínajícím vyzařováním. Příznačné je, že tvar této oscilační vlny je určen tím, o jakou výchozí látku se jedná. Jiný tvar má oscilační vlna přípravku Sulphur, jinou Phosphorus a jinou Arnica; ve výčtu homeopatických přípravků bychom mohli dlouho pokračovat. Naproti tomu frekvence této oscilace je dána takzvanou potencí  přípravku, tedy počtem a způsobem předchozích ředění a dynamizování ⁴. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že význam léčivé informace vnímali osvícení lékaři všech epoch a civilizací. Pregnantně vyjádřil význam léčivé informace (síly) například středověký lékař, alchymista a učenec Paracelsus (1494 – 1541), když napsal: „Co zuby žvýkají, není lék. Nikdo nemůže vidět lék, protože lék nespočívá v hmotě, nýbrž v síle.“

 Poznámky:

¹ Dr. Friedrich Christian Samuel Hahnemann (1755 – 1843), zakladatel homeopatie. Narodil se v německé Míšni, studoval na universitách v Lipsku, Erlangenu a Vídni. V roce 1779 promoval z lékařství a chemie.

² Příkladem účelových manipulacích s údaji a fakty k dosažení předem stanoveného a v předmluvě knihy jasně deklarovaného cíle je publikace J. Heřta a kol. Homeopatie, clusterová medicína, anthroposofická medicína. (Vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 1997, ISBN 80-7106-230-8).

³ Dr. Edward Bach (1886-1936) je zakladatelem terapie využívající květových esencí. Dr. Bach byl též významným homeopatem.

⁴ Pojem dynamizování homeopatického přípravku souvisí s výrazem dynamis – životní síla (viz dále v textu). Zakladatel homeopatie Dr. Hahnemann vycházel z předpokladu, že životní síla je dynamická, proto musí být dynamického charakteru i vlivy, které na ni působí, tedy i léky. K dynamizaci homeopatického přípravku dochází během přípravy homeopatik energetickým protřepáváním kapaliny po každém ředění.

Princip léčení podobného podobným

V dnešní době je školskou medicínou praktikován především takzvaný alopatický způsob léčby nemocných, při kterém se nepříjemné stavy a bolesti často pouze potlačují, aniž by se vždy hledala skutečná příčina potíží. Při prvním podezření na infekční onemocnění se okamžitě předepisují antibiotika, která ovšem poškozují i užitečnou střevní mikroflóru, psychické problémy se „řeší“ antidepresivy a poruchy spánku uklidňujícími a tlumivými prostředky, po nichž se ovšem člověk ráno budí více vyčerpán, než když se večer ukládal ke spánku... Tento způsob léčby, latinsky per contraria, tedy působením proti projevujícím se příznakům onemocnění, sice obvykle k jisté úlevě vede, zda se však přitom jedná o skutečné obnovení zdraví, je při tomto způsobu léčby velmi sporné. V každém případě má tento způsob jisté výhody, které však bohužel nejsou na straně pacienta, nýbrž na straně zdravotního systému. Léčba per contraria totiž umožňuje šablonovité předepisování „osvědčených léků“ už ve chvíli, kdy pacient ještě stojí v kabátě ve dveřích ordinace a stačil sotva pozdravit...

Kromě způsobu léčby namířeného proti bolesti a dalším nepříjemným symptomům však existuje ještě postup opačný, z hlediska zavedené lékařské praxe sice poněkud podezřele vypadající, ale rozhodně pozoruhodný, totiž léčení podobného podobným. Cílem takové léčby ovšem není slepé potlačování nepříjemných stavů, aniž bychom se zajímali o jejich skutečnou příčinu, nýbrž skutečné obnovení zdraví. Nepříjemné symptomy pak zmizí samy od sebe, protože důvod jejich existence (nemoc) zanikl. Právě homeopatie je metodou, která využívá léčení podobného podobným a navíc tím nejlepším možným způsobem, totiž využitím léčivých sil přírodních substancí, aniž by přitom byl organismus zatěžován vedlejšími účinky účinných látek. Pro homeopatickou léčbu je tedy mimo jiné též příznačné, že probíhá bez jakýchkoliv nepříjemných stavů vyvolaných nežádoucím působením přípravku. Účinek je přitom, zejména při akutních onemocněních, rychlý a spolehlivý.

Počátky homeopatie se spojují se jménem vynikajícího německého lékaře a chemika Dr. Samuela Hahnemanna. Hahnemann nebyl jistě první, kdo si uvědomil, že podobné může být vyléčeno podobným. Již řecký lékař Hippokrates (žil v letech 460 – 377 před naším letopočtem) razil a praktikoval tehdy novou myšlenku, totiž používat jako léku substanci, která, je-li podána zdravému člověku, dokáže vyvolat potíže a příznaky podobné těm, které se projevují u nemocného. Tento názor a přístup k léčbě později zastávali další velcí duchové medicíny, například již zmíněný Philippus Aureolus Paracelsus. Není bez zajímavosti, že i rčení „čím ses kdo pokazil, tím se taky naprav!“ je vlastně praktickým návodem k použití látky, která vyvolala částečnou, symptomy se projevující otravu, jako léku. Po večírku spojeném s poněkud větší konzumací alkoholu může opravdu „jedno pivko na spravení“ pomoci překonat nepříjemnou kocovinu a potvrdit tak v praxi výše uvedenou lidovou moudrost. V případě nemocí se samozřejmě nejedná o otravy v pravém slova smyslu, tedy potíže vyvolané požitím nebo kontaminací jedovatou látkou. Přesto se i zde může s úspěchem uplatňovat princip léčení podobného podobným, jak bude zřejmé z dalšího textu. Je rovněž třeba si uvědomit, že onemocnění „stejnou nemocí“, například angínou, se projevuje u každého individua jinak. Některé symptomy mohou být sice u většiny postižených podobné, například zvýšená tělesná teplota, avšak bolest v krku může být již velmi individuální. U jednoho pacienta může být bodavého charakteru, u jiného tupá a lokalizovaná spíše na levé straně hrdla. Další nemocný nemůže pro bolest polykat tekutiny, zatímco polykání tuhé stravy překvapivě významnější potíže nečiní (tento příznak je typický pro několik málo homeopatických přípravků, jmenujme například lék Strychnos ignatii, dříve nazývaný Ignatia). U dalšího pacienta se může angína projevovat i tím, že nemocný má neustálou potřebu polykat, přestože jej polykání bolí. Tento příznak může být indicií vedoucí homeopata k úvaze o předepsání Belladonny nebo Apisu, případně homeopatika Hydrargyrum metallicum, dříve nazývaného Mercurius solubilis. Dalšímu pacientovi s angínou uleví od bolestí zábal krku, jinému nikoliv a další zábal kolem krku vůbec nesnese. (Zábaly krku odmítají především pacienti, kterým pomůže Lachesis, případně Apis). O tom, který přípravek homeopat pro nemocného nakonec zvolí, rozhodnou veškeré příznaky zjištěné u pacienta, takzvaná totalita symptomů. Základním požadavkem homeopatie je individuální předepsání přípravku, přesně podle projevujících se potíží.

Vraťme se ale k Dr. Hahnemannovi a jeho definici zákona podobnosti. Hahnemann jej formuloval latinsky slovy „similia similibus curantur“. Podobné se léčí podobným. Sám název homeopatie vyjadřuje stěžejní princip této metody spojením řeckých slov homoion = podobný a pathos = trpět. Slovo homeopatie znamená tedy „podobně trpět“. Pro homeopatii a homeopatickou léčbu bylo klíčové Hahnemannovo zjištění, že látka, která je schopná u zdravého jedince vyvolat specifické příznaky otravy, dokáže ve své homeopatické formě vyléčit nemocného, u kterého se projevuje tentýž soubor symptomů. To, že jsou tyto příznaky vyvolány nemocí a ne otravou, nehraje roli, důležitá je shoda symptomů. Uveďme si nyní několik jednoduchých příkladů, které přiblíží princip léčení podobného podobným. Kdo někdy krájel čerstvou cibuli, zakoušel pravděpodobně její dráždivé účinky. Uvolněné cibulové silice způsobují pálení a slzení očí, dráždí sliznici v nose a vyvolávají kýchání, z nosu se uvolňuje hojný sekret…  Nepřipomíná to něco? Ale samozřejmě! Vždyť to jsou příznaky běžné pro nachlazení a rýmu! Z hlediska zásady similia similibus curantur není tedy vůbec nelogické, že podávání cibulové šťávy s medem nebo cukrem patří k oblíbeným a účinným prostředkům lidového léčitelství při léčení nachlazení a rýmy. Ještě efektivnějšího léčebného účinku však dosáhneme podáním homeopatického přípravku Allium, připravovaného právě z cibule. Léčebný účinek bude rychlejší, navíc bez jakýchkoliv vedlejších účinků a nepříjemného zápachu... Uveďme další příklad. Listy kopřivy žahavky jsou posety takzvanými trichomy, žahavými chloupky, které po doteku s pokožkou vyvolávají typické podráždění kůže s tvorbou pálících a později svědících puchýřků. Stejná rostlina, použitá pro přípravu homeopatického přípravku Urtica urens, dokáže vyléčit množství kožních vyrážek a dalších kožních projevů, včetně klasické kopřivky, svědivě pálivé vyrážky která se může objevit u dětí, když se najedly jahod nebo nezralého ovoce. Je-li někdo alergický na včelí jed, měl by mít pro případ, že jej bodne včela nebo vosa, po ruce přípravek Apis, který se připravuje právě ze včelího jedu. Případně si může vzít dávku homeopatika Apis preventivně před výletem do přírody, kde by se mohl s tímto hmyzem setkat. To je jen několik jednoduchých příkladů léčení podobného podobným, což je první a stěžejní pilíř homeopatie.

K tomu, aby bylo vůbec možno využít v praxi tohoto principu, bylo pochopitelně zapotřebí vyzkoušet řadu jedovatých látek a získat podrobné informace o příznacích otrav, které tyto látky vyvolávají u zdravého člověka. Je užitečné si uvědomit, že prakticky všechno může být jedem, závisí pouze na množství podané látky, zda a jak silně se projeví či neprojeví příznaky otravy. I zdánlivě neškodné potraviny, jakými jsou například kuchyňská sůl nebo vinný ocet, jsou-li podány v dostatečně vysoké dávce, vyvolají u zdravého jedince otravu projevující se mnoha rozličnými, ale přitom specifickými příznaky, a to nejenom na úrovni fyzické, nýbrž dojde i k ovlivnění psychiky člověka. A právě v tom spočívá princip homeopatického zkoušení jednotlivých látek; otravy vyvolané těmito substancemi mají svůj charakteristický průběh a projevují se zcela specifickým souborem příznaků, což je souhrnně nazýváno obrazem otravy. Jiný je obraz otravy vyvolaný uštknutím chřestýšem, jiný požitím muchomůrky červené, jinak se projeví pobodání včelami, požití aluminia, síry, strychninu, arzénu – a tak bychom mohli pokračovat. U každé látky se bude vždy jednat o specifický soubor symptomů charakteristický právě a jenom pro látku, která otravu vyvolala. Na homeopatii je mimo nesporné výhody pro nemocné sympatické i to, že informace o průběhu otravy (obrazy otrav) jsou získávány výhradně pomocí testů na dobrovolnících rekrutujících se většinou z řad samotných homeopatů. To se děje v rámci takzvaného provingu, o kterém se ještě zmíníme později. V žádném případě se neprovádějí testy na zvířatech, jejichž výsledky by byly pro použití v humánní homeopatii stejně bezcenné. Řadu příznaků vnímá prover (testovaná osoba) totiž pouze subjektivně; lékař nebo homeopat by ani s pomocí nejdokonalejší diagnostické techniky nedokázali tyto symptomy zjistit. Homeopatie se však stále více uplatňuje i ve veterinární praxi, v neposlední řadě také proto, že léky podávané hospodářským zvířatům kontaminují živočišné produkty (mléko, maso, vejce) a končí tak na talíři spotřebitelů, se všemi negativními důsledky, včetně vzniku resistence patogenních mikroorganismů na antibiotika. Ve veterinární péči jsou uplatňovány především přípravky, které se osvědčují u podobných diagnóz v humánní homeopatii (například při zánětlivých stavech, kašli či průjmech), a která byla primárně vyzkoušena lidskými provery. Pro úplnost ještě dodejme, že ve veterinární homeopatii se v poměrně velké míře uplatňují i takzvané nozódy připravované z usmrcených patogenních organismů. O nozódách (též nosodech) se ještě zmíníme v kapitole Klasická homeopatie a komplexní homeopatické přípravky.

Praktické využití zákona similia similibus curantur  je v homeopatické praxi základním požadavkem. Nestačí ovšem soustředit se pouze na hlavní pacientovy potíže, je třeba vzít v úvahu veškeré příznaky, které se u nemocného projevují – takzvanou totalitu symptomů. Homeopat, chce-li být při léčbě úspěšný, musí tedy zjistit a správně vyhodnotit nejen převládající, nýbrž i nevýrazné a zdánlivě nepodstatné příznaky onemocnění. Teprve poté může celý komplex symptomů porovnat se známými obrazy otrav, jak jsou popsány v homeopatické literatuře. Nalezne-li shodu mezi totalitou pacientových symptomů a obrazem otravy vyvolaným specifickou látkou, což je v homeopatické materii medice¹ zaznamenáno jako charakteristika léku, pak byla s největší pravděpodobností nalezena substance, která v homeopatické formě dokáže daného pacienta vyléčit. Proces hledání vhodného léku je zpravidla dosti náročný, jednak na odborné znalosti homeopata a také na čas. Musíme si totiž uvědomit, že mnoho látek vyvolává velmi podobné obrazy otravy a často jen zdánlivé maličkosti rozhodnou o tom, zda bude podána například Belladonna nebo Aconite. Oba přípravky se používají zejména při horečnatých onemocněních, jejichž bezprostřední příčinou bývá nejčastěji prochladnutí. Pacient, kterému pomůže Aconite, se však i přes vysokou horečku nepotí, zatímco pacient, kterému pomůže Belladonna, se potí hojně. Pokud se ovšem u prvního pacienta po podání Aconite dostaví pocení, je vhodné dokončit léčbu podáváním několika dávek homeopatické  Belladonny.

Malé děti, které ještě neumí mluvit, se často projevují křikem a pláčem. Také zde lze pozorovat jasně rozlišitelné nuance, podle kterých lze s úspěchem předepsat homeopatikum.  Pláče-li dítě naříkavě, tak, že byste je nejraději pochovali a utěšovali, musíme pomyslet na Pulsatillu. Pokud však zní pláč jakoby se dítě vztekalo, tak podáme homeopatickou Chamomillu a správnost této volby bude potvrzena rychlým a přesvědčivým uklidňujícím, a též léčebným účinkem (popsaná situace je typická při problematickém prořezávání zoubků dítěte, při kterém bývá Chamomilla officinalis často předepisovaným homeopatikem). Úspěšná aplikace homeopatie spočívá především ve schopnosti vnímat nemocného člověka v jeho celistvosti, což zahrnuje nejenom jeho fyzické potíže, konstituci a řadu dalších charakteristik, nýbrž i mentální a emocionální rysy a další charakteristiky.

 Shrnutí:

Prakticky všechny přírodní látky jsou jedovaté, záleží jen na podaném množství, zda a do jaké míry se projeví typický obraz otravy. Tyto substance jsou pak využívány pro přípravu homeopatik, kterými se cíleně léčí právě ty nemoci, které se projevují stejným souborem příznaků. Homeopatie stojí na principu similia similibus curantur  – podobné se léčí podobným – a podáním přípravku zvoleného ve shodě s pacientovými příznaky spouští přirozený proces uzdravování nemocného.

Poznámka:

¹ Materia medica je kniha obsahující detailní popisy prozkoumaných a vyzkoušených homeopatických léků. Nejznámější homeopatické materie mediky pocházejí z pera zakladatele homeopatie Dr. Hahnemanna (Materia medica pura), Dr. Jamese Tylera Kenta, Dr. Johna Henryho Clarka, Dr. Margaret Tylerové, Dr. Williama Boerickeho, H.C. Allena MD a řady dalších.

Hahnemannův objev homeopatie

Když doktor Hahnemann léčil svoje pacienty, byl s tehdy obecně používanými metodami i výsledky léčby velice nespokojen. Běžné bylo například pouštění žilou, podávání projímadel bez ohledu na diagnózu a přikládání pijavic. Podobně rozčarováni byli i mnozí další osvícení lékaři té doby. Takto vyjádřil svoje hodnocení tehdejšího stavu medicíny sir Johan Forbes: „U značného počtu nemocí by byl i bez léčení průběh dobrý. Někdy by bylo dokonce pro pacienta lepší, kdyby mu nebyla podávána žádná léčiva. … … … Věci se dostaly do takového stavu, že nemohou být horší. Pacienti se buď zotaví sami od sebe, nebo zemřou.“ (Blackieová, M.: Homeopatie – královská léčba, Alternativa 1996).

Přestože byl Dr. Hahnemann ve své době uznávaným lékařem, jeho svědomí mu nedovolovalo, aby praktikoval metody, se kterými vnitřně nesouhlasil. Opustil tedy svoji lékařskou praxi a věnoval se překladatelské práci (ovládal osm jazyků včetně hebrejštiny). Při práci na překladu Cullenovy¹ Materie mediky se rozhodl, že sám na sobě vyzkouší účinek chininu, neboť nesouhlasil s tezemi, které překládal. Po požití dávky chininu Hahnemann zjistil, že se u něj projevují symptomy malárie. Jak víme, chinin byl a je jedním ze základních léků proti malárii. Na základě této zkušenosti formuloval Hahnemann zákon o léčení podobného podobným, který se poté při zkoušení dalších léků plně potvrdil. Také mnoho dalších substancí léčilo příznaky nemocí, které se shodovaly se symptomy vyvolanými požitím menšího (pochopitelně vždy subletálního) množství těchto jedů zdravými jedinci. Problém s praktickým použitím tohoto poznatku nastával ovšem v tom, že se stav pacienta po podání léku v koncentrované formě obvykle nejprve zhoršil, často dosti výrazně, teprve poté nastával proces vedoucí k vyléčení. Aby zmírnil tyto nepříznivé projevy, přistoupil Dr. Hahnemann k podávání silně ředěných roztoků léčivých substancí, avšak bez valného léčebného výsledku. Ředěné přípravky byly prostě příliš slabé na to, aby mohly účinkovat. Není známo, jakým impulsem byl Dr. Hahnemann veden, když se rozhodl s takto zředěným přípravkem uzavřeným v lahvičce stokrát energicky udeřit do koženého polštářku, vzít z takto promíseného roztoku jeden objemový díl, dát jej do další lahvičky, tuto opět doplnit 99 díly směsi alkoholu s vodou a celý proces opakovat – jednou, dvakrát, třikrát... Snad se nejprve pokusil získat co nejvíce homogenní roztok a metoda dynamického protřepávání mu jako zkušenému chemikovi připadala pro tento účel nejvhodnější. Jisté však je, že tyto silně zředěné roztoky, které obsahovaly sotva stopy původních účinných látek, vykazovaly výtečné léčebné účinky, aniž by přitom zhoršovaly stav pacientů, jak tomu bylo při používání výchozích látek v jejich koncentrované formě. Tímto intuitivním způsobem byl připraven první homeopatický přípravek a na tomto postupu přípravy homeopatik se od dob Dr. Samuela Hahnemanna prakticky nic nezměnilo. Metodou dynamického protřepávání dochází s největší pravděpodobností k velice zajímavému procesu, kdy účinná látka předává léčivé informace inertnímu nosiči (směsi alkoholu s vodou) a tento nosič je pak schopen tyto informace předat efektivně nemocnému organismu. Původní Hahnemannovo ředění bylo 1:99, dnes se takto připravované léky označují zkratkou CH, což znamená centisimální (setinné) Hahnemannovo ředění. Kromě ředění centisimálního je běžně používáno i ředění decimální, 1:9, jehož autorem je Dr. Constantine Hering².

Pokusme se nyní pochopit, jak je možné, že homeopatické přípravky s prakticky nulovým obsahem účinných látek mohou vůbec působit a jak je takové působení vysvětlitelné, pokud se nechceme ztotožnit s teorií placebo efektu. Jako výchozí bod k dalšímu pojednání si musíme nejprve uvědomit zásadní rozdíl mezi pojmy informace a nosič informace. Řekli jsme, že Dr. Hahnemann zředil stokrát původní koncentrovanou látku – získal tím tedy 1% roztok. Tento roztok výše popsaným způsobem dynamizoval a nazval jej C1. Z takto připraveného roztoku C1 vzal jeden díl, smísil s 99 díly alkoholu (Dr. Hahnemann používal destilát z révového vína) a opět sto údery o kožený polštářek důkladně promísil. Získal tak roztok v potenci C2, nyní ovšem s obsahem již pouhých 0,01% původní látky. Analogicky připravená potence C3 pak obsahovala již jen 0,0001% původní látky. Prakticky lze takto pokračovat dál a dál, a skutečně, dnes se běžně používají homeopatické přípravky označené C12 nebo CH12 s obsahem původní látky 10^-24, CH30 s obsahem původní látky 10^-60 a nezřídka i CH200 s obsahem původní látky 10^-400. Jenže zde něco nehraje. Z chemie totiž víme, že při postupném ředění roztoku, jak jej prováděl doktor Hahnemann, se při dosažení úrovně kolem hodnoty 10^-25 v lahvičce s touto potencí velmi pravděpodobně nenachází už ani jediná molekula výchozí látky. K čemu je tedy potom vůbec ještě dobré to další a další „ředění“ alkoholu tím stejným alkoholem, jeho další protřepávání, které homeopaté označují termínem dynamizování? Přehlédly snad generace homeopatů tuto jednoduchou skutečnost, když stále a znovu připravují potence C30, C200, C1000 a dokonce i C5000? Na první pohled to tak vypadá... Podrobíme-li totiž homeopatické přípravky např. Lachesis C30, Hydrargyrum metallicum C30, Arnica C200 a další vysoké potence jiných přípravků chemické analýze, výsledek bude jednoznačný. Ve všech lahvičkách nebude zjištěno nic jiného než alkohol a voda. Ani stopy po látkách, které jsou uvedeny na etiketkách těchto lahviček! Nabízí se tedy na první pohled logicky znějící závěr. Celá homeopatie je podvod, nelze přeci předpokládat účinnost přípravku, ve kterém se nenachází ani jediná molekula účinné látky! Nebo by snad mohlo existovat nějaké vysvětlení..? Ano, existuje. A přitom není nijak složité. Nejprve si však musíme uvědomit rozdíl mezi pojmy „informace“ a “nosič informace“. Jedná se totiž o dvě zcela odlišné kategorie. Podrobíme-li chemické analýze dvě CD, jedno například s nahrávkou muzikálu Jesus Christ Superstar a druhé s počítačovým operačním systémem WINDOWS Vista, tak dostaneme z laboratoře výsledek, který potvrdí naprostou chemickou totožnost obou CD. Ano, na hmotné úrovni tomu tak opravdu je, jenže na informační úrovni tu máme rozdíl zcela zásadní. Podobně můžeme v laboratoři analyzovat dnešní a včerejší noviny, bibli nebo pražský telefonní seznam. Chemicky, tedy na materiální úrovni, to bude vždy jen celulóza a tiskařská čerň. Možná bude v jednom případě zjištěn poněkud vyšší obsah celulózy, ve druhém pak tiskařské černě, jinak ovšem nic podstatného. Na informační úrovni, jak byly informace zaznamenány pomocí písmen a číslic, než vzaly při chemické analýze s konečnou platností za své, tu však byl rozdíl přímo nebetyčný. I v genetice žasneme nad vcelku jednoduchým způsobem zachování a přenosu genetických informací pomocí DNA. Zde je veškerá genetická informace dána sekvencí a kombinacemi pouhých pěti purinových a pyrimidinových bází, které genetikové pro jednoduchost označují počátečními písmeny jejich názvů: A, G, C, U, T. Pouhým prostorovým uspořádáním a vzájemným propojení těchto pěti základních kamenů genetické informace ve zdvojené spirále DNA je dána celá druhová rozmanitost všech živých tvorů na této zemi a též veškeré odlišnosti mezi individui téhož živočišného nebo rostlinného druhu. Podívejme se však na problematiku informací a nosičů informací z druhé strany. Chcete-li někomu sdělit vaše telefonní číslo, můžete mu je třeba nadiktovat. Stojí-li dotyčný vedle vás, pak bude prvním nosičem informace vzduch rozkmitaný vašimi hlasivkami a dále modulovaný pohybem rtů a jazyka. Ucho příjemce zaznamená tyto vibrace nejprve jako mechanické pohyby kůstek středního ucha. Tyto impulsy jsou přenášeny na nervové receptory vnitřního ucha a odtud jsou dále vedeny příslušnými nervy do centra sluchu v mozku příjemce. Informace (vaše telefonní číslo) tak prošla na cestě z vaší paměti do zápisníku příjemce vícenásobnou transmutací a využila přitom postupně několika nosičů. Nejprve se stala zvukem, pak mechanickými pohyby a konečně modulovaným elektrickým proudem postupujícím nervovou soustavou. Z mozku příjemce poté vyšly elektrické impulsy, které uvedly do činnosti nervy a svaly na rukou příjemce, který otevřel diář a číslo si zapsal... Totéž telefonní číslo můžete pochopitelně napsat sami na papír či jiný materiál, vypálit pájkou do dřevěné destičky, vyškrábat párátkem do tabulky čokolády a použít přitom místo arabských číslic třeba římské, můžete je napsat rtěnkou na zrcadlo nebo poslat v digitalizované formě e-mailem nebo pomocí SMS zprávy. Můžete je též vyskládat z oblázků u potoka a přitom třeba použít znaky morseovky, pokud ji ovládáte... Vždy to však bude stejná informace (vaše telefonní číslo), jen zachycená na rozdílných nosičích informace. Podstatné ovšem je, že v konečném efektu je tato informace (vaše telefonní číslo) zpřístupněna i člověku, kterému jste ji chtěli předat.

Naprosto analogicky je tomu s informací v homeopatických přípravcích. Původní informace obsažená v materiální formě výchozí látky se postupným ředěním, dynamizováním a potencováním zjemňuje (transmutuje) a získává vyšší energetickou a vibrační úroveň. Současně je poutána na nový nosič informace, v našem případě na směs alkoholu s vodou. Léčivá síla (informace) původní látky se procesem potenciace a dynamizace stává v konečném efektu lépe „pochopitelnou“ pro informační sféru člověka, což se projeví jejím uzdravujícím působením. Zpravidla platí, že čím vyšší je potence homeopatického léku, tím „srozumitelnější“ je léčebná informace informačnímu centru člověka, a tím hloubkovější a dokonalejší je léčebný efekt homeopatického přípravku. Absence účinné látky v homeopatiku tedy nehraje naprosto žádnou roli, protože homeopatie léčí na úrovni informační, ne chemické.

Podstatné pro homeopatickou léčbu tedy je, aby informace zachycená na nosiči informace (směsi alkoholu s vodou nebo na globulích z mléčného cukru) byla pro zamýšlenou léčbu dostatečně rozvinutá ve své schopnosti (potenci) léčit. Pozornému čtenáři zřejmě neuniklo, že se v předchozím textu neobjevilo slovo mozek, nýbrž termín informační sféra člověka. Také mezi těmito dvěma kategoriemi je totiž třeba přesně rozlišovat, podobně jako mezi pojmy informace a nosič informace. Na tuto problematiku navážeme dále v kapitole Opravné a samoléčící programy organismu, která pojednání o mechanismech působení homeopatických přípravků v organismu završuje.

Homeopatická praxe mnoha generací vynikajících homeopatů empiricky potvrzuje předchozí teze. Zejména pro konstituční léčbu, kdy je nalezen pacientův individuální lék, jsou nejvhodnější a také nejúčinnější vysoké potence, bez sebemenšího obsahu výchozí substance, ale s o to větší čistotou léčivé informace a tím i hloubkovějším účinkem.

Shrnutí:

Homeopatie pracuje s informacemi, které jsou v průběhu přípravy homeopatických léků uvolňovány z původních hmotných substancí (minerálů, rostlin či živočichů) a zachycovány na vhodných nosičích informace, např. ve směsi alkoholu s vodou nebo mléčném cukru. Čím vyšší je potence homeopatika, tím méně původní látky tento přípravek obsahuje, tím více je však původní informace této substance rozvinuta a tedy schopnější (potentnější) léčit. Nejúčinnější jsou zpravidla vysoké potence, které neobsahují již ani stopy po původních látkách, které ale vykazují silnou rezonanci s dynamis člověka, kterou posilují a léčí.

Poznámky:

¹ William Cullen (1710-1790) byl významným skotským lékařem a chemikem. V době, kdy Hahnemann pracoval na překladu jeho díla, působil W. Cullen jako profesor na universitě v Edinburghu.

² Dr. Constantine Hering, narozen 1. 1. 1800, je přes svůj německý původ nazýván otcem americké homeopatie. Formuloval známé Heringovy zákony homeopatické léčby, o kterých bude pojednáno v dalším textu.

Homeopatie a filosofie homeopatického léčení

Klasická homeopatie vnímá nemocného jako jedinečnou bytost a neuznává současný převládající přístup k nemocným, kdy je člověk degradován na název své diagnózy, kdy se z pana Holuba stane „žlučník na třináctce“ a z paní Hrdličkové „fraktura kotníku na desítce“. Současná školská medicína rozlišuje stovky, ba tisíce diagnóz a nazývá je nemocemi. Jenomže tento přístup je zavádějící. Existuje totiž jen jedno zdraví, takže protipólem tohoto stavu musí být nemoc (v jednotném čísle), nikoli nemoci (v čísle množném). Člověk je buď zdráv nebo nemocen. Pochopitelně příznaky nemocí, fyzických či psychických poruch a úrazů, se od sebe zásadně liší, ale to ještě neospravedlňuje degradaci člověka na pouhý případ, diagnózu.

Klasická homeopatie se nesoustředí jen na převládající potíže, které v pojetí školské medicíny určují klinickou diagnózu, například zánět sedacího nervu, nýbrž vnímá člověka v jeho celistvosti. Tím se rozumí nejen aktuální stav pacientova fyzického těla, nýbrž i jeho celková konstituce, zahrnující kromě tělesné i sféru emocionální a mentální. Zůstaneme-li u diagnózy zánětu sedacího nervu, lékař vzdělaný v intencích školské medicíny předepíše v takové situaci obvykle lék s účinnou látkou ibuprofenum, například Ibalgin. Nebo se přikloní k Movalisu s účinnou látkou meloxikam. Předepsaný lék podle okolností buď opravdu pomůže, v mnoha případech však úlevu nepřinese, může však mít celou řadu nepříznivých vedlejších účinků. Nahlédneme-li například do příbalového letáku léku Movalis^® 15 mg, najdeme zde obsáhlý výčet stavů, při kterých nelze tento lék vůbec podávat. Poté následuje ještě bohatá škála možných vedlejších účinků, kde nechybí možnost perforace žaludečního nebo dvanácterníkového vředu a střevní stěny. V textu příbalového letáku tohoto léku se rovněž dočteme, že „...K těmto nežádoucím účinkům může dojít kdykoli, velmi vzácně vedou k úmrtí.“  V této souvislosti lze následně uvedenou větu „Při výskytu některého z těchto nežádoucích účinků, jejich přetrvávání nebo jejich zhoršování se o dalším užívání přípravku MOVALIS^® poraďte se svým lékařem“¹ chápat v lepším případě jako nevydařený pokus o vtip. Pokud medikamentózní léčba našemu pacientovi s bolestmi zad nepomohla, může následovat pobyt v nemocnici, obvykle spojený s ještě intenzivnější medikamentózní léčbou, infuzemi apod. Když se i tento postup mine účinkem, začne se jako o dalším možném řešení hovořit o operaci páteře. Také zde však není úspěch zaručen. Jaký bude výsledek, záleží na řadě faktorů, od vlastní složitosti chirurgického zákroku až po erudici operatéra. Naproti tomu lékař praktikující klasickou homeopatii, povolaný k pacientovi sužovanému bolestmi zad, si bude počínat zcela odlišně. Ví, že každý případ je zcela individuální a proto bude pro svého pacienta hledat jeho individuální lék. Homeopat se zpravidla nejprve soustředí na fyzické potíže nemocného, ale vnímá též i jeho mentální a konstituční charakteristiky. Všímá si, jak pacient svoje problémy snáší, jeho nálady a dalších projevů. Vyptá se též na pravděpodobnou bezprostřední příčinu potíží (v úvahu přichází například prochlazení suchým větrem, prochlazení po promoknutí, nepřiměřená fyzická námaha, dokonce i potlačení zlosti nebo naopak ventilování vzteku aj.) a na délku přetrvávání existujících potíží. Dále zjistí, jak přesně se bolesti a další počitky projevují, zda se bolesti přesouvají či vystřelují do končetin, zda má pacient pocity mravenčení, eventuálně škubání nebo tahání, zda v postižených částech těla píchá, pálí, zda dochází ke ztrátě citu v končetinách, horních nebo dolních, vpravo nebo vlevo. Dále se zajímá, co bolesti zmírňuje (zda např. mírný pohyb či naopak úplný klid na lůžku, lehká masáž aj.) a naopak, co stav pacienta zhoršuje (pohyb, sezení, dotyky, ležení na postižené části těla nebo naopak na druhém boku, hluk, ostré světlo aj.) Jenže to zdaleka není všechno. Homeopat se bude zajímat i o další zdravotní anomálie, které s hlavním problémem zdánlivě vůbec nesouvisí a kterým ani samotný pacient zpravidla doposud nevěnoval větší pozornost. Pro homeopatické předepsání však mohou být právě tyto informace stejně důležité jako popis převládajících potíží. Homeopat si dále všímá i dalších „detailů“. Může to být např. kysele páchnoucí pot nebo i česnekový odér pokožky, přičemž pacient žádný česnek nekonzumoval. Pokud se pacient takto „vonící po česneku“ navíc děsí již pouhého pomyšlení, že by se jej někdo na bolestivém místě dotýkal, bude s největší pravděpodobností hledaným homeopatikem Tellurium. Když naopak silný tlak na postižená místa bolesti ztišuje, tak je to signál uvažovat spíše o Bryonii nebo Colocynthisu. Pokud se ovšem bolesti zmírňují spíše pohybem, bude další hledání jistě zahrnovat jako jednu z možností Toxicodendron quercifolium. Při zmírnění potíží nahříváním postižené oblasti nelze opominout jako možné řešení Strychnos nux-vomicu. Zda oním hledaným řešením bude opravdu Strychnos nux-vomica nebo Bryonie, případně úplně jiný přípravek, to bude záležet na dalších doprovodných symptomech, kterých si pacient ani nevšímá, protože jeho hlavním a pozornost přitahujícím problémem jsou bolesti v zádech. Nicméně homeopat vnímá pacienta jako jedinečnou osobnost a snaží se porozumět celkové totalitě jeho symptomů a také sjednocujícímu tématu momentálních i minulých obtíží. Proto klade pacientovi řadu otázek, teprve potom může předepsat nebo podat homeopatikum, které člověka vyléčí – rychle, jemně a dokonale.

Vnímání pacienta v jeho celistvosti je pro správné homeopatické předepsání velmi důležité a bude o něm pojednáno v dalších kapitolách.  Často před konečným rozhodnutím listuje homeopat ještě v repertoriu², případně též v materii medice, aby si ještě ověřil plnou shodu symptomů s obrazem léku, který zamýšlí předepsat.

 Poznámky:

¹ Movalis^® 15 mg, příbalový leták léku, datum revize 6.4.2005.

² Repertorium je kniha, kde jsou přehledně popsány jednotlivé symptomy (tělesné i duševní) a k nim jsou přiřazeny léky, které na tyto příznaky mohou působit. Přípravek, který je uveden jako možné řešení u všech pacientových symptomů je hledaným lékem, pacientovým similimem¹. Proces postupného přiřazování léků k jednotlivým symptomům pacienta se nazývá repertorizace. Je to postup časově náročný, vyžadující trpělivost a systematičnost. Repertorizaci lze zpracovat i pomocí počítače vybaveného repertorizačním homeopatickým programem (např. Kent nebo Radar).

 Poznámka:

¹ Similimum je název pro přípravek, jehož popis v materii medice přesně odpovídá konstitučním charakteristikám, symptomům i modalitám zjištěným u pacienta.

Konstituční a symptomatická léčba

Homeopat se obvykle snaží najít pro každého pacienta jeho konstituční lék. Konstitučním lékem se rozumí homeopatikum připravené z jedné jediné substance, například Natrium chloratum připravované z kuchyňské soli, Pulsatilla z rostliny koniklece lučního, Lycopodium ze spór plavuně vidlačky, Strychnos nux-vomica (dříve Nux vomica) z dávivých ořechů a mnoho dalších. Podstatné je, že konstituční lék pokrývá svým obrazem nejenom všechny důležité symptomy pacienta a je tedy z hlediska zásady „podobné se léčí podobným“ takzvaným pacientovým similimem¹,  nýbrž odpovídá též jeho konstituci, temperamentu, chuťovým preferencím, emocionálním, mentálním a dalším charakteristikám. V popisu léku bývají uvedeny ještě takzvané modality, tedy jak pacient reaguje na vnější vlivy. Typicky se uvádějí reakce na změny okolní teploty, hluk, doteky, světlo, pachy, jídlo, pití, čerstvý vzduch a řada dalších. Na mnohé z těchto podnětů reaguje nemocný buď zhoršením nebo zlepšením specifických potíží nebo celkového stavu. I v oblasti modalit musí být shoda reálné situace s popisem léku, jinak nelze předpokládat úspěch léčby. Významné jsou i emocionální a mentální charakteristiky, tedy zjištění, zda existuje shoda stavu pacienta s popisem léku i v této oblasti. Uveďme si několik typických příkladů konstitučních typů. Typ Pulsatilla je obvykle světlovlasá dívka nebo žena se světlou pletí a ruměncem na líci. Na slunci rychle chřadne a ztrácí energii. Pulsatilla dává přednost sladkému a nemá téměř nikdy žízeň, ani když onemocní a má horečku. Po bohatých a tučných jídlech jí nebývá dobře. Pokud se projevuje akutní nemoc, úlevu zpravidla poskytne pobyt na čerstvém vzduchu a mírný aktivní pohyb, například vycházka. Naproti tomu typ Strychnos nux-vomica je častěji muž nebo chlapec snědé pleti a tmavých vlasů, atletické až poněkud podsadité postavy, energický. Nebojí se námahy, naopak, má tendenci přepínat se. Je-li Strychnos nux-vomica žena, může to být přísná šéfka, která nesnese jiný názor než ten svůj a se kterou je obtížné vyjít. Typ Strychnos nux-vomica má tendenci pít hodně kávy nebo užívat jiné povzbuzující prostředky, po kterých se mohou však dostavit potíže jako bolest hlavy, podrážděnost, nespavost a řada dalších.

Typicky ženským homeopatikem, který bývá mužům předepisován jen zřídka, je Sepia. Tento přípravek, pokud by byl častěji předepisován, by jistě pomohl zachránit mnohá manželství, která se rozpadla z důvodu naprostého citového vyhoření manželky vůči partnerovi a často i dalším členům rodiny, ke kterému dochází zejména v období menopauzy. Jen ojediněle je Sepia předepisována mužům, avšak souhlasí-li symptomy, může toto homeopatikum pomoci i jim. Na tomto příkladu použití homeopatie lze demonstrovat opravdu široké pole možností homeopatické léčby. Při studiu homeopatie je důležité mít na paměti, že v materiích medikách jsou popsány vyhraněné stavy jednotlivých symptomů. Ne vždy však bývá každý příznak zcela vyhraněný, tak, aby opravdu doslova odpovídal danému popisu. Například u Lycopodia se dočteme, že pacient trpí silnou plynatostí, která mu už po pozření několika soust zabrání pokračovat v dalším jídle, přestože měl původně velký hlad. Tak vypadá vyhraněný symptom. Jenže typ Lycopodium může trpět jen mírně zvýšenou plynatostí, ale o to více pak bývá „čitelnější“ na úrovni mentální. V daném případě se může projevovat jistá míra předjímavé úzkosti či nedostatek sebedůvěry někdy zastíraný závojem arogance a autoritativním chováním vůči podřízeným osobám nebo členům domácnosti. Rozhodující pro úspěšné homeopatické předepsání je nalezení skutečné shody mezi totalitou symptomů a obrazem léku, přičemž tato shoda může být u jednoho pacienta markantnější na úrovni tělesné, u jiného mentální či emocionální. Rovněž v modalitách popsaných u léku a pozorovaných u pacienta nesmí být rozpor. Při porovnávání symptomů pacienta s obrazem léku v materii medice si musíme též uvědomit, že vyčerpávající popis jediného léku může zabrat i mnoho stran textu. Proto jsou ve stručnějších materiích medikách uvedeny jen nejčastěji se vyskytující a pro daný lék charakteristické symptomy, modality a causy, tedy bezprostřední příčiny vzniku potíží. Nenajdeme-li zjištěný pacientův symptom v dané materii medice, neznamená to ještě, že jsme při hledání léku opravdu „na špatné adrese“. Abychom získali jistotu, bude třeba nejprve nahlédnout do podrobnější literatury. Profesionální homeopat k tomu účelu využije spíše repertorizační počítačový program.

Některé homeopatické přípravky, které mají afinitu ke specifickým orgánům, jiné, které nazýváme polychresty, působí naopak na více orgánů současně. Polychresty bývají v každodenní homeopatické praxi využívány častěji než orgánově specificky účinná homeopatika, to ale ještě neznamená, že se homeopat bez specificky účinných léků může obejít. Existují a vždy budou existovat případy, kdy je podání léku s vyhraněnou afinitou k jistému orgánu nutností. Příkladem orgánových léků může být např. Aloe, využívané poměrně často při onemocněních tlustého střeva a konečníku, Hekla lava při chorobách kostí, Hydrastis canadensis při onemocnění žaludku, slinivky břišní a tenkého střeva, Plumbum iodatum při nádorech na mozku, Sabal serrulata při potížích s prostatou a řada dalších. Existuje celá řada léků s vyhraněnou afinitou ke specifickým orgánům, to však v žádném případě neznamená, že tyto přípravky nelze využít k léčbě dalších onemocnění. Rozhodující je vždy nalezení shody mezi popisem léku a totalitou pacientových symptomů a modalit.

Mezi nejčastěji používané polychresty patří Pulsatilla, Natrium chloratum, Lycopodium, Sulphur, Thuja occidentalis, Arsenicum album, Baryta carbonica, Calcium carbonicum a řada dalších. Jsou to rovněž polychresty, které bývají předepisovány jako konstituční léky častěji než léky, od nichž se očekává spíše specifická účinnost na jednotlivé orgány.

Hledání pacientova individuálního léku, takzvaného similima, se také nesmí v žádném případě uspěchat. Všechny symptomy i modality musejí být vzaty v úvahu a důkladně posouzeny. Homeopat musí dobře ovládat materii mediku, ale jen mechanická znalost všech možných symptomů řadících se k tomu či onomu léku nestačí. Bylo-li by tomu tak, pak by nejlepším homeopatem byl počítač vybavený příslušným programem. Skutečný homeopat však dokáže nejen efektivně roztřídit získané informace (a při této činnosti skutečně nezřídka používá počítač), především však dokáže  myslet v obrazech a je též schopen vnímat význam slov na různých významových úrovních. Právě skrytý význam slov může být nesmírně důležitý. To, co nemocný homeopatovi sděluje, nejsou jen informace o jeho potížích či nemoci, jsou to často též cenné indicie vedoucí k nalezení léku. Proto zkušený homeopat pozorně vnímá vše, co mu pacient sděluje a snaží se vnímat všechny významové roviny vyřčených slov.

Současné materie mediky jsou charakteristické tím, že obsahují snad až příliš mnoho informací o lécích dobře prozkoumaných a naopak jen kusé, neúplné informace o lécích ostatních, doposud méně vyzkoušených. Homeopatické zkoumání nových substancí, které se mohou stát účinnými homeopatiky, probíhá pochopitelně i v současnosti. Pravidelně vydávané monografie zahrnují podrobné popisy nových a doplněné popisy léků již známých.

Podmínkou úspěchu léčby není jen odborná zdatnost homeopata, nýbrž i spolupráce pacienta, především pak jeho otevřenost při popisování všech možných potíží a příznaků. Pacient by přitom neměl dlouze přemýšlet o výrazových prostředcích, kterými popisuje svoje potíže. Právě v bezprostřednosti výpovědi se mohou skrývat ty nejcennější informace a indicie. Naopak, zamlčení důležitých informací, například z důvodu neopodstatněného ostychu či studu, velice ztěžuje proces hledání vhodného přípravku, stejně tak jako současné používání alopatických léků, především kortikoidů a analgetik, které původní obraz choroby mění a navíc snižují nebo úplně ruší účinek podávaných homeopatik. Také proto je třeba podávání alopatických léků před začátkem a v průběhu homeopatické léčby omezit, aby se choroba ve své totalitě symptomů zřetelně projevila a homeopatický přípravek mohl nerušeně působit. Zda je vysazení či alespoň snížení dávek medikamentů bez rizika možné, to musí ovšem posoudit ošetřující lékař.

Kromě konstitučního předepsání a podávání specifických orgánových léků existuje v homeopatii ještě takzvaná symptomatická léčba. Ta nabízí možnost poměrně rychlé a účinné pomoci při běžných onemocněních a poruchách. Předepisuje se opět s přihlédnutím k pacientovým symptomům a modalitám, avšak vzhledem k tomu, že se jedná zpravidla o léčbu akutních stavů a potíží, tak není zabývat se hloubkovou ani rodinnou anamnézu. Obvykle postačí vyhodnotit pouze zvláštní a typické příznaky umožňující nalezení vhodného léku. Při symptomatické léčbě se přihlíží ke konstitučním charakteristikám pacienta obvykle pouze v situacích, kdy homeopat váhá mezi několika možnostmi a nebo v případech, kdy je konstituční typ pacienta zřejmý. Při léčbě řady běžných nemocí a potíží je symptomatická léčba pro zkušeného homeopata poměrně snadnou záležitostí a bývá při ní dosahováno vysoké míry úspěšnosti. Příkladem jednoduchého symptomatického předepsání může být například stimulace tvorby mateřského mléka pomocí přípravku Ricinus communis 5CH , zatímco efektu opačného dosáhneme podáním stejného léku (Ricinus communis) avšak v potenci 15CH.  Pro léčbu různých typů zranění, od řezných ran po zlomeniny, zvolíme přípravek Arnica, případně Calendula, pokud léčba arnikou nevykazuje výsledky. Při cestovních nevolnostech je lékem volby Cocculus 9CH, zejména pokud se potíže dostavují při jízdě v autě nebo autobusu. Tento přípravek působí velmi dobře i u těch štěňat a psů, pro které by bylo cestování v autě jinak nemyslitelné. U psů se doporučuje aplikace homeopatika pomocí metody sklenice vody (viz samostatná kapitola) krátce před cestou. Účinek přípravku může po několika hodinách odeznít a proto je třeba pamatovat i na možnost podání další dávky homeopatika v průběhu cestování. Kritikové homeopatie, kteří veškerou účinnost homeopatik přisuzují pouze placebo efektu, by se zde mohli zamyslet nad faktem, že tohoto „placebo efektu“ dosahuje pouze Cocculus, případně Tabacum. Při podání jiných homeopatik se můžeme připravit spíše na důkladné čištění auta, než na účinek přípravku.

Zdaleka ne všechna symptomatická předepsání jsou tak snadná, jako výše uvedené příklady. Komplexnost homeopatického předepsání, ať již konstitučního nebo symptomatického, vystihl asi nejlépe Dr. Constantine Hering, když v roce 1834 pronesl následující výrok: „Svým žákům zdůrazňuji: Při studiu nemoci pamatuj, že případu mohou pomoci všechny léky, a při studiu léku mysli na to, že lék může pomoci při každé nemoci.“ (Blackieová, M.: Homeopatie – královská léčba, Alternativa 1996).

 Přinejmenším symptomatické předepsání by si rozhodně zasloužilo větší pozornosti, neboť otevírá možnost rychlé, účinné a konec konců i velmi levné léčby přímo v ordinaci lékaře. Přesto však i symptomatická homeopatická léčba vyžaduje určité znalosti a zkušenosti na straně lékaře a v neposlední řadě i více času věnovaného pacientovi. A právě tento druhý faktor, vyplývající z nutnosti individuálního přístupu ke každému pacientovi, se zdá být hlavní příčinou dosud nedostatečného rozšíření homeopatie v ordinacích praktických lékařů. Přesto je třeba na individuálním přístupu k pacientovi se vší rozhodností trvat, ať již hovoříme o homeopatii nebo alopatické či jiné léčbě. Neexistují totiž nemoci, existují pouze nemocní lidé.

Shrnutí:

Kromě konstitučního homeopatického předepsání lze pro řešení běžných onemocnění a potíží využít možnosti symptomatické homeopatické léčby. Pro úspěšné předepsání je třeba mít na paměti, že pacient nemůže mít všechny symptomy uvedené v popisu léku, má jen některé z nich. Nemá však žádné potíže, které by do obrazu léku nezapadaly.

Potence homeopatických přípravků

Vedle nalezení homeopatického léku je dalším důležitým momentem léčby volba vhodné potence homeopatika. Abychom pochopili význam potence, musíme se znovu vrátit ke způsobu přípravy homeopatických léků. Vezměme si například homeopatikum připravované z rostliny Aloe ferox. Z dobře vyvinutých listů rostliny se nejprve vylisuje šťáva, která se usuší a poté rozmělní na prášek. Tento prášek se nejméně pět dní maceruje v alkoholu. Po přefiltrování roztoku získáme takzvanou matečnou tinkturu, která je základem homeopatického přípravku. Další postup přípravy je následující: do čisté lahvičky s devíti díly nejméně 60% alkoholu přidáme jeden díl matečné tinktury, lahvičku zazátkujeme a dynamicky dvacetkrát protřepeme. Tím jsme získali přípravek Aloe v potenci D1, tedy první (nejnižší) potenci decimálního ředění. Připravíme si další, doposud nepoužitou lahvičku s devíti díly alkoholu a do ní přidáme 1 díl potence D1 a celý postup protřepávání analogicky opakujeme. Tím jsme získali přípravek Aloe D2. Takto můžeme pokračovat dále a postupně získat potence D3, D4, D5 a další. V případě, že bychom zvolili takzvané ředění centisimální, je postup obdobný, pouze s tím rozdílem, že použijeme 99 dílů alkoholu a 1 díl matečné tinktury a dále vždy 99 dílů alkoholu a 1 díl předchozí potence. Při výrobě centisimálních potencí je ovšem zapotřebí protřepávat obsah lahvičky nejméně 100x, aby informace z matečné tinktury nebo nižší potence přešla plně na vehiculum (směs vody a alkoholu) a získala větší vibrační frekvenci, což se projeví v konečném důsledku silnějším léčebným účinkem. Je tedy zřejmé, že cílem popsaného procesu potencování a dynamizace není jen snížení obsahu účinné látky v roztoku, nýbrž a především postupné rozvinutí léčebné síly původní substance. Je rovněž jednoznačně experimentálně prokázáno, že vysoké potence, již zcela bez obsahu původní účinné látky, působí daleko výrazněji a dlouhodoběji než potence nízké, ve kterých se ještě nacházejí jistá, byť minimální, množství původních látek. Tomuto faktu je také přizpůsobeno i dávkování homeopatik. Nízké potence se obvykle podávají několikrát za den, střední několikrát v průběhu týdne a vysoké ne častěji než 1x za měsíc. Uveďme si několik příkladů homeopatik včetně označení jejich potencí: Arnica D12 znamená decimální ředění a dvanáctou potenci, Arnica 30CH znamená centisimální Hahnemannovo ředění a třicátou (silnější) potenci a konečně Natrium chloratum D200 je homeopatikum připravené z kuchyňské soli za použití decimálního ředění. Potence označované jako 1M označují tisící centisimální potenci, 5M pětitisící centisimální potenci a 10M desetitisící centisimální potenci, tedy opravdu jen hypotetické „ředění“, které by se dalo matematicky vyjádřit hodnotou 10^-20000. Při výrobě homeopatik klasickou metodou se pro přípravu každého dalšího stupně (vyšší potence) používá vždy nová nádobka, obvykle skleněná lahvička s korkovým uzávěrem. Existuje ovšem i metoda, při které lze použít jednu lahvičku opakovaně. Autorem tohoto postupu je ruský homeopat Korsakov. Při výrobě homeopatik se Korsakovovy metody využívá pouze pro přípravu vysokých potencí 1M, 5M a 10M, a to až po dosažení potence 200C, která se připraví buď ručně nebo strojově, vždy však za použití nové lahvičky pro další stupeň potence.

Pro vyznavače vyčerpávajících informací uveďme ještě postup ředění 1:50 000, kterým se získávají přípravky označované jako LM nebo Q potence. Tato homeopatika se připravují poměrně složitým postupem, odměnou za tuto námahu je však přípravek, který je v léčebném účinku srovnatelný s vysokými potencemi, avšak umožňuje prakticky okamžitý přechod na lék jiný, což bývá někdy žádoucí, došlo-li v průběhu léčby k podstatným změnám v totalitě symptomů pacienta. Za použití vysokých potencí, které po podání jediné dávky homeopatika rezonují s dynamis člověka několik týdnů i měsíců, takto rychlá změna léčby možná není, má-li být respektován základní požadavek klasické homeopatie, totiž podávání (a působení) jen jednoho přípravku v čase.

Poslední metodou, o které je třeba se zmínit, je příprava takzvaných průtokových potencí. Jedná se o homeopatika připravovaná kontinuálním průtokem kapaliny v potenciační baňce, takzvaném fluxionu. Průkopníkem této metody byl Dr. Bernhardt Fincke², který byl veden snahou o zjednodušení přípravy vysokých potencí a sestrojil zařízení, které nazval Similia Minimus. Finckem připravované průtokové potence platily mezi jeho současníky za velmi účinné. Přesto se od průtokové přípravy homeopatik ve většině zemí upustilo, výjimkou je Latinská Amerika, kde se průtoková metoda přípravy homeopatik používá dodnes. Finckeho přístroj se nyní nachází ve vlastnictví společnosti Boiron.

U látek, které se ve směsi vody a alkoholu nerozpouštějí, například u některých minerálů a také kovů, se postupuje poněkud jinak. Nerozpustný materiál se rozdrtí na prášek a ten se dále mělní několik hodin s mléčným cukrem (laktózou) v třecí misce. Poté se použije další, dosud nepoužitá třecí miska s 99 díly čisté laktózy, do které se přidá 1 díl materiálu z první misky a dalším roztíráním se získá potence 2CH. Takto se postupuje až do potence 4CH, další ředění je již možno provádět v kapalné fázi, tedy ve směsi vody a alkoholu. Po předchozím opakovaném roztírání nerozpustné látky s laktózou je totiž tato látka v laktóze již natolik rozmělněna, že je možné rozpuštěním potence 4CH ve směsi alkoholu s vodou vytvořit takzvaný koloidní roztok, který lze dále ředit a dynamizovat podle výše popsaného centisimálního nebo decimálního ředění kapalin. Není bez zajímavosti, že přípravu koloidních roztoků, která se dnes naprosto běžně využívá v chemickém výzkumu i praxi, poprvé provedl a popsal právě zakladatel homeopatie Dr. Hahnemann, který byl nejen předním lékařem, nýbrž i vynikajícím chemikem.

Homeopaté rozlišují potence nízké, střední a vysoké. Podle francouzské homeopatické školy se za nízké považují potence do ředění 5CH, za střední jsou považována ředění 9CH a za vysoké potence 15CH a vyšší. V Německu jsou potence s číslem 12 a nižším považovány ještě za nízké (lhostejno, zda bylo použito decimální nebo centisimální ředění), potence D15 až 30CH jsou považovány za střední a teprve potence D200, 200CH a vyšší jsou označovány jako vysoké. Někteří homeopaté však za vysoké považují až potence 1M, tedy přípravky, k nimž se dospělo tisíckrát opakovaným centisimálním ředěním a dynamizací. Zvláště při léčbě dlouhodobých onemocnění a těžkých chorob se zdá použití potencí 1M a vyšších téměř nezbytné. Pro běžnou homeopatickou léčbu a samoléčbu však vystačíme v naprosté většině případů s potencemi nízkými nebo středními, ideální pro tento účel se zdají být potence 9CH a D12, v některých odůvodněných případech též 30CH.

 Jistá nekonzistentnost v definování středních a vysokých potencí mezi jednotlivými homeopatickými školami bývá někdy používána jako argument odpůrců homeopatie. Argument se přijímá, současně si však dovolujeme upozornit na skutečnost, že homeopatie je ještě poměrně mladou metodou, jejíž počátky se datují kolem roku 1788 a která se po celých dvě stě dvacet roků své dosavadní existence neustále vyvíjí a zdokonaluje, stejně jako mnohé obory klasické medicíny. Teoretické definování středních a vysokých potencí není prostě prvořadou prioritou homeopatů, tou je léčba nemocných.

Důležitější než potence přípravku bývá však volba léku jako takového. Určení potence pro daného pacienta se odvíjí od jeho celkového stavu. Těžší poruchy léčíme raději středními nebo vysokými potencemi. Existují však léky, kdy musíme podávat nízké potence (např. CH6 nebo i pouze D2), abychom dosáhli účinku. Jako příklad homeopatik, kde se dosahuje zpravidla lepších výsledků za použití nízkým potencí, lze uvést Tellurium 5CH, Aurum metallicum 5CH, Pseudognaphalium obtusifolium D3, používané v této potenci jako osvědčený lék na ischias, a některé další.

Poznámky:

¹ Ruský homeopat hrabě Iseman von Korsakov (1788-1853) byl Hahnemannovým současníkem a udržoval s ním čilou korespondenci. Korsakov je nejenom autorem již zmíněné metody přípravy homeopatik, nýbrž i myšlenky přípravy vysokých potencí. (Dr. Hahnemann byl původně toho názoru, že potence C30 je z hlediska účinnosti již natolik silná, že není třeba žádného dalšího potencování pro dosažení vyšší účinnosti přípravku).

² Dr. Bernhardt Maximillian Fincke, MD (1821-1906) pocházel z německého Saska, v roce 1852 se však usadil v Brooklynu a později přijal americké občanství.

Možnosti homeopatie v současnosti

Se vzrůstajícími náklady na zdravotní výdaje, a tento trend je příznačný pro všechny vyspělé industriální země, vzrůstá i rozpačitost nad výsledky, kterých je dosahováno alopatickou medikamentózní léčbou. Moderní preparáty nebývají často o mnoho lepší než léky používané již po desetiletí, často je hlavním důvodem uvádění nových léčiv na trh zejména konkurenční boj. Farmaceutické koncerny se zaváděním nových přípravků na trh především brání tlaku výrobců levných generických léčiv, méně často se jedná o opravdu zásadní inovaci ve prospěch pacientů. K tomuto jednání jsou ovšem farmaceutické společnosti de facto nuceny ekonomickými zákonitostmi trhu. Pouze firmy, které vytvářejí stále větší zisky a rozrůstají se, mohou odolat konkurenčním tlakům, ostatní zanikají. Jenže marketinkový přístup k léčení nemocných je ten nejhorší, jaký si jen lze představit. Není tedy divu, že vzrůstá rozčarování nad výsledky takové léčby. Četné nežádoucí účinky alopatických léků dosahují někdy takových rozměrů, že lze spíše než o léčbě hovořit o vyhánění čerta belzebubem. Ovšem nejenom z těchto důvodů se homeopatie těší právě v současné době stoupající oblibě. Pro homeopatii hovoří především jemnost léčby, absence nežádoucích vedlejších účinků, dále rychlost účinku v akutních situacích a navíc též schopnost vyléčit chronické potíže i závažná onemocnění. Navíc je homeopatie ve srovnání s alopatickými léky daleko levnější. Díky těmto nesporným výhodám si homeopatie vydobyla velkého uznání například ve Velké Británii, kde se již po tři generace těší i značné podpoře britské královské rodiny. Homeopatie je oblíbenou léčebnou metodou rovněž v sousední Spolkové republice Německo a dalších zemích Evropy i světa, například ve Francii, Řecku, USA, Latinské Americe a Indii.

Význam přijetí zodpovědnosti za svoje zdraví

Cesta k homeopatickému vyléčení pacienta je vždy individuální a liší se případ od případu. Jak již bylo řečeno, proces hledání a nalezení pacientova individuálního léku, similima, předpokládá odborné znalosti a celou řadu dalších kvalit na straně homeopata. A co se očekává od pacienta? Jeho role je neméně významná. Především zde musí být upřímná touha po uzdravení, jakkoli banálně to může znít. Existuje totiž také řada „pacientů“, kteří chtějí být léčeni, ve skrytu duše však nechtějí být vyléčeni. Podvědomě totiž cítí, že by pak museli převzít zodpovědnost za svůj život, což nemusí být vždy snadné. V moderní společnosti je nemoc totiž společensky akceptovaným tabu, takže nemocný má oproti zdravému mnohá privilegia. Tím se pro mnohé, ať si to uvědomují nebo ne, stává vlastní nemoc prostředkem uplatňování jistého druhu moci nad zdravou populací. Řada pacientů ještě navíc očekává neustálý zájem o svoje problémy a nadstandardní péči od zdravotního personálu, který navíc činí zodpovědným za svůj zdravotní stav. Jenže v tom spočívá obrovský omyl. Lékař je především kvalifikovaným pomocníkem a partnerem pacienta na jeho cestě ke zdraví. Zodpovědnost je především na samotném nemocném, pochopitelně s výjimkou osob v bezvědomí, narkóze a s výjimkou dětí a dalších osob, které o sobě nemohou z různých důvodů plně rozhodovat. Pro ostatní, kteří vládnou svobodnou vůlí, však platí to, co řekl na jedné ze svých přednášek významný současný homeopat Jan Scholten: „Člověk je původcem své nemoci a tvůrcem situace, ve které žije. On sám je zodpovědný za svou nemoc a za svoji situaci. Ve schopnosti člověka vytvořit si svou nemoc je ukryta i jeho schopnost najít řešení."

Dalším důležitým krokem ke zdraví je rovněž přijetí zodpovědnosti za minulost, za svoje nepodařené myšlenky i činy a za jejich následky. To rozhodně neznamená zabývat se donekonečna chybami a omyly, kterých jsme se v minulosti dopustili. S minulostí je třeba se vyrovnat – a nechat ji za sebou. Pokud jsme se s ní však dosud nevypořádali, bude se k nám zcela zákonitě a v různých formách vracet, například též formou nemoci. Již čínský mudrc a filosof Konfucius se ptával: “Komu jsi ublížil, že jsi onemocněl? Komu jsi poslal křivou myšlenku?“ Jistě dobré otázky. Nechť jsou nám inspirací a ukazatelem na cestě ke zdraví, ne k životní skepsi... Je třeba si jasně uvědomit: vše se stalo, vždy se děje a dít bude z nějakého důvodu. A pokud dnes někoho trápí, jak se v minulosti zachoval, pak je to především neklamná známka toho, že se dotyčný stal novým, kvalitativně lepším člověkem. Není to tedy vlastně spíš důvod k radosti?

Posledním z významných kroků na cestě ke zdraví je přijetí současného stavu. Také s tím může mít mnoho lidí značné potíže, neboť lidská přirozenost nás nutí s nepřízní osudu energicky bojovat, eventuálně před skutečností utíkat, nepřiznat si ji. Zde narážíme na archaický princip reakce na ohrožení boj nebo útěk, respektive zaujímání pozice „mrtvého brouka“, což je jen jiná forma útěku. Jenže ústup nebo útěk před realitou k úspěchu nevede. Kdo se cítí osudem podveden nebo lapen do sítě nepříznivých shod okolností, intrik a úkladů, kdo se pořád ptá „proč zrovna já?“, tomu může pomoci mantra¹ osvobození Dr. Michaela Frickela: „Co je, to je. Je to takové, jaké to je. Přijímám to a jsem svobodný – teď.“  Také je dobré si uvědomit, že nic není konstantní, ani situace, ve které se nacházíme. Proto je účelné nepropadat životní skepsi, ale naopak přijmout současný stav a s důvěrou očekávat zlepšení. Myšlenku přijetí současného stavu jako předpokladu vzniku nové kvality pěkně vyjadřuje následující německá báseň.

Was ist, das ist, das kannst Du nicht mehr drehen.
Was ist, das ist, und bleibt geschehen.
Was ist, das ist, man muss versuchen, das Gute zu sehen.
Was ist, das ist, man muss es nur annehmen,
dann kann aus dem, was sich heute vielleicht schlecht anfühlt,
„morgen“ etwas Gutes entstehen.

Co je, to je, to nemůžeš již obrátit.
Co je, to je, a zůstane tak, jak stalo se.
Co je, to je, člověk se musí snažit dobré vidět.
Co je, to je, člověk to musí jen přijmout,
potom z toho, co dnes možná zlé připadá,
něco dobrého „zítra“ povstat může.

Důležité je ovšem nepropadnout klamu účelového pozitivního myšlení. Je jistě správné myslet pozitivně, avšak pokud člověk myslí sice jakoby pozitivně, dokonce navenek působí vlídně a laskavě, avšak sleduje přitom pouze svoje vlastní zištné cíle, jeho problémy se spíše prohloubí.

 Poznámka:

¹ Mantra, též mantram je formulka či invokace, jejíž síla spočívá v moci specifických zvuků. Mantry je proto třeba říkat opakovaně nahlas a zřetelně, aby se jejich účinek projevil.

Příčiny nemoci

Pro mnohé může být obtížené ztotožnit se s předchozími tezemi a přijmout též výše uvedený názor Jana Scholtena, neboť to ve svém důsledku znamená vzdát se alibi nemoci, tohoto ochranného štítu proti každodenní konfrontaci s okolím. Stejně tak bude pro mnohé obtížné pochopit a přijmout další překvapivý názor, totiž že dokonce ani klasická infekční onemocnění nejsou způsobena přítomností bakterií, plísní či virů v prostředí, nýbrž prvotně vyplývají z oslabení životní síly – takzvané dynamis – člověka. Rozvoj bakterií v oslabeném organismu je jen následkem snížení vlastní obranyschopnosti organismu, tedy poklesem úrovně dynamis. Infekční onemocnění je pak nutno vnímat jako přirozený krok, kterým se příroda snaží povzbudit ochabující životní sílu jedince. Příroda nezná soucit, nýbrž důsledně a bez výjimky uplatňuje přístup „plav, nebo se utop!“ Na tomto principu stojí přirozený výběr a člověk jako součást přírody nemá v tomto ohledu žádná privilegia. Příroda oslabenému jedinci pomáhá pouze tím, že se snaží vybudit jeho ochabující dynamis a posílit imunitní systém, který je konfrontací s bakteriemi či viry nucen k činnosti. Pokud se organismus ubrání, nemocný se uzdraví a je pak zpravidla zdravější a též duševně vyzrálejší než před prodělanou nemocí. Pokud je silnější choroba, pacient zemře. Pokud je poměr sil více méně v rovnováze, organismus sice zvládne akutní krizi, nicméně choroba přejde do chronické fáze, kde není vítěze ani poraženého. Udržet tento nerozhodný výsledek je někdy hodně obtížné i nákladné, často je zapotřebí každodenní medikamentózní léčby. Pacient odkázaný na alopatická léčiva je pak jimi „udržován“ na celkem akceptovatelné úrovni, která však se stavem skutečného zdraví nemá mnoho společného. A právě klasická homeopatie je konkrétní pomocí jak v akutních, tak i chronických stavech, neboť zná prostředky k posílení a obnovení životní síly člověka, která nemoc nakonec přemůže a nastolí stav harmonie a zdraví.

Smysl a význam nemoci

Zabýváme-li se léčebnou metodou, jejímž cílem je skutečné vyléčení člověka, nikoli pouhé potlačení symptomů, musíme si nejprve definovat pojem nemoci a snažit se pochopit její smysl. Pro mnohé je nemoc totéž co chyba v evoluci nebo, chcete-li, ve stvoření, prostě něco, co by vlastně nemělo vůbec existovat. Proto se také lidstvo od nepaměti snaží s „nemocemi“ na všech frontách bojovat. Zasvěcenému pozorovateli však neuniká, že čím více „vítězství“ nad nemocemi medicína zaznamenala, tím více se rozšiřují chronické a civilizační choroby. Nemoc není totiž žádným omylem v evoluci, nemoc je partnerem člověka. Je signálním systémem, který nás upozorňuje na prostý fakt, že s námi něco není v pořádku. Tvrdit, že bez nemocí by byl svět lepší, je absurdní. Stejně tak jako by bylo absurdní tvrdit, že lidské tělo bez nervů by bylo lepší, neboť by neexistovala bolest. Právě vnímání bolesti chrání člověka před vážným poškozením a nemoc je třeba vnímat podobně. Nemoc je důsledkem porušení vnitřní rovnováhy člověka, je signálem a výzvou ke korekci života – na úrovni fyzické, emocionální, především však na úrovni mentální. Onemocnění nás často moudře odkloní z naší dosavadní „jízdy po slepé koleji“, která by jinak mohla, či dokonce nutně musela, skončit tragicky. Tím není míněno jen fyzické blaho člověka, nýbrž především rozvoj jeho duše, který probíhá podle určitého plánu. Kdo nerespektuje na trati svého života červené světlo lehkého onemocnění a spokojí se s potlačením nepříjemných stavů tišícími nebo povzbuzujícími prostředky, tomu jsou později do cesty položeny skutečné výhybky a nakonec „brzdící klíny“ ve formě nemoci těžké. Čtenář se nyní může ptát, jak do tohoto konceptu zapadají vrozené vady. Z homeopatického hlediska musíme na tyto případy pohlížet úplně stejně jako na miasmata¹ chronických chorob. Detailní pojednání o miasmatech by překračovalo rámec této knihy. Existuje však mnoho literatury, kde je problematika miasmat a chronických chorob detailně pojednána². Spokojme se nyní s konstatováním, že člověk se zřejmě nerodí jako zcela nepopsaný list, nýbrž že si do života přináší jistá zatížení, stejně jako mnohá nadání a vlohy. Nelze zlehčovat význam dědičných faktorů a podceňovat vliv životního prostředí, v intencích Hahnemannova učení o miasmatech se však můžeme oprávněně domnívat, že genetické faktory nejsou zdaleka jedinými, které určují, zda se dítě narodí zdravé, bez vrozené vady a dispozic ke specifickému onemocnění.

Klasická homeopatie nemá zájem na prostém odstranění nepříjemných stavů jejich potlačením, které by v intencích naší analogie o jízdě po slepé koleji znamenalo totéž co vypnutí výstražných světel a v konečné fázi pokus o odstranění brzdících klínů. To, že se s tímto přístupem současná medicína spokojuje, je smutným faktem, jehož důsledky nemusíme dlouze hledat. Klasická homeopatie představuje naproti tomu léčbu, která je s to obnovit přirozený stav harmonie, která člověka vyléčí na úrovni příčiny jeho onemocnění. Symptomy onemocnění pak zmizí zcela samovolně, neboť se stanou jako signály přebytečnými. Stejně tak jako zhasne sama od sebe kontrolka mazání motoru, když doplníme chybějící olej.

Zakladatel homeopatie Dr. Hahnemann zavedl pojem dynamis (životní síla), se kterým jsme se v předchozím textu již setkali. Právě porušení rovnováhy dynamis je prvním předpokladem pro vznik nemoci. K takovému porušení může dojít z mnoha nejrůznějších příčin – od banálního prochladnutí po strach z učitele matematiky. Člověk není jen tělo, nýbrž i duše a duch. K poruše dynamis může tedy dojít na úrovni tělesné (třeba otravou, prochladnutím, přehřátím či úrazem), na úrovni emoční (například potlačením nebo naopak nepřiměřeným ventilováním emocí, leknutím apod.) a nebo na úrovni mentální (vztahové problémy, šikana, domácí násilí, nespokojenost v práci a z toho všeho pramenící poruchy spánku, deprese a četné psychosomatické projevy). Nejsou to nějaké „zlé bacily“, které se prohánějí všude kolem nás, co způsobuje infekční nemoci, tak jako auta nejsou tím, co způsobuje dopravní nehody. V obou případech se jedná o pouhé materiální předpoklady vzniku nemocí, respektive nehod. Pouze setkání materiálních předpokladů, v případě infekčních chorob tedy mikrobů či virů, s oslabenou dynamis  vede k manifestaci chorobného stavu, ke vzniku nemoci. Školská medicína se bude pomocí antibiotik pokoušet zlikvidovat mikroorganismy, které se v organismu přemnožily, homeopatie naproti tomu posiluje a obnovuje životní sílu organismu, který se pak s bakteriemi a viry vypořádá pomocí svého imunitního systému. Jistě, jsou i případy, kdy homeopatii praktikující lékař předepíše antibiotika. Bude tomu tak v situacích, kdy je organismus pacienta silně oslaben nebo kdy je přemnožení mikrobů v těle již kritické. V těchto extrémních případech je vhodné podat jak antibiotikum, tak i homeopatikum k posílení dynamis. Homeopatie není dogmatická, jejím hlavním a snad i jediným kritériem pravdivosti je účinná pomoc nemocnému člověku. Homeopatie neodmítá nutné operace, moderní lékařskou diagnostiku ani nutnou alopatickou léčbu, pokud je to v zájmu zdraví pacienta. Homeopatie je geniální metoda přinášející obdivuhodné výsledky, které mohou nezasvěcenému posluchači někdy připadat jako z říše bájí a pohádek, zejména hovoříme-li o vyléčení takzvaných „beznadějných případů“. To vše ovšem platí pouze v případě, že je tato metoda aplikována kvalifikovaně.

 Shrnutí:

Nemoc se projeví jen tehdy, když je oslabena dynamis, životní síla člověka. Homeopatie posiluje dynamis, čímž dojde k procesu přirozené obnovy zdraví. Význam nemoci pro člověka spočívá především v jejím signálním charakteru. Nemoc není nepřítelem člověka, nýbrž jeho partnerem. Slepé potlačování symptomů nemoci alopatickými léky, kortikoidy a analgetiky je často stejně „efektivní“ jako vyšroubování kontrolních diod z palubní desky auta s vírou, že ušetříme za benzín a olej, když se budeme řídit logikou „proč zastavovat u pumpy, když kontrolky ještě nesvítí?“

Poznámky:

¹ Miasma znamená přibližně totéž co „znečištění“. Podle Hahnemannova učení se po mnoho generací potlačováním kožních chorob přesunuly tyto symptomy na vnitřní orgány a staly se tím i nebezpečnějšími. Toto miasmatické zatížení se pak přenáší z generace na generaci. Dr. Hahnemann vyvinul homeopatické přípravky na boj s těmito miasmaty. Jedná se o Psorinum, Medorrhinum, Tuberculinum a další. Účinnost těchto homeopatik, která primárně odstraňují miasmata, tato energeticko-informační „znečištění“ organismu, byla a je v každodenní homeopatické praxi opakovaně prokazována.

² Základní dílo, ve kterém byl pojem miasma definován a rozpracován, jsou Hahnemannovy Chronické choroby.